Vyrážíme na výlet

A už je to tady. 

Peníze našetřený, Silvestr za námi, což znamená jediné: vyrážíme na měsíční putování po australském kontinentu – naše skutečná svatební cesta.

Jako dopravní prostředek budeme mít nějakou malou potvoru, která toho ale moc nesežere, spát budeme v kempech, převážně v těch zadarmo, a navštívená místa budou jistě více než zajímavá.

Hlavními atrakcemi by mělo být písečné srdce kontinentu s věhlasnou Ayersovou skálou, procházka korunami deštného pralesa a potápění se na Velké útesové bariéře. Zapomenout samozřejmě nesmím na samotnou cestu, která bude o trochu delší než 10 000km.

Dole na mapce je předpokládaná trasa.
Tak na viděnou v Čechách :)

Změna práce a jiná překvapení

Aby ta naše svatební cesta nebyla jen procházkou růžovou zahradou, někdo se rozhodl nám ji trochu zpestřit.

Objevení hnízda ve skříni

 Nejprve jsme museli změnit adresu bydliště. Přišli jsme tím také o bezplatné půjčení auta na náš měsíční výlet. Bydlení jsme si ale obratem našli parádní a ještě s bonusem – se Stuem. Hrozně příjemný australský týpek, který se po tajnu učí česká slovíčka, aby nás vždy s něčím novým překvapil.

No a druhá věc nebyla o nic příjemnější. V podstatě ze dne na den jsme přišli o práci. Nový majitel budovy, ve které sídlila naše myčka na auta, dal našemu šéfovi pouze tři dny na vystěhování. Trochu šibeniční termín. Pomáhali jsme mu tak několik nocí s vyklízením a stěhováním až už nebylo kam jít do práce. Později to také ještě mělo dohru v podobě proplácení výplaty – dlouho, dlouho ho uháníme, aby nám vše doplatil. Ale zpět k práci. V momentě, kdy jsme o práci přišli, jsme si nemohli dovolit zůstat bez ní. Pokud bychom nepracovali, nevydělali bychom si dostatek peněz na výlet. Sednul jsem tak na kolo o během dvou dnů objel asi 15 myček v blízkém i vzdálenějším okolí. Hned v té druhé nejbližší někoho hledali a tak bylo po půlce starostí. No a do týdne se ozvali i z té nejbližší, jen asi 1km vzdálené, že by mě také vzali. Sdělil jsem jim, že již pracuji jinde, ale mohu za sebe poslat více než kvalitní náhradu – Barušku:). To se také stalo, a tak jsme v podstatě do týdne oba zase pracovali. 

Velkou roli zřejmě také hrála položka v našich životopisech – tříměsíční mytí aut v Bubbles:).

Wilsons Promontory National Park

Wilsons Promontory National Park se rozprostírá na 500km2 asi 160 km jihovýchodně od Melbourne na nejjižnějším cípu Austrálie. Byl založen už v roce 1898 a první Evropané ho „objevili“ o sto let dříve. Na celém území není žádné trvalé osídlení, až na jeden maják žádné budovy, je to tu tak opuštěné, že australská armáda zde během II. světové války trénovala svoje komanda. Právě ale fakt, že tu nepobíhají tisíce turistů pojídající hamburgery a nejsou tu žádné silnice a dopravní špičky, nás sem přilákal. Věděli jsme, že je to tu divočina, že budeme pít vodu z potoků a všechny zásoby poneseme na zádech. Namyšleně jsme si mysleli, že jsme dobře připravení, zkušení turisté, rozhodně žádné slečinky. A Wilsons Prom naši pýchu náležitě potrestal.

Ještě v plné síle.

Výlet jsme měli naplánovaný na tři dny během Melbourne cupu jako útěk z města před davy lidí, které se na tyto tradiční dostihy každoročně sjedou. Úkolem Junkovic dua byly přípravy zásob jídla, Libor se ujal výroby asi 50 toastů, já napekla 40 muffinů. Vyrazili jsme v sobotu dopoledne s Ivou a Palem a jejich kamarádem Maťem. Už po cestě bylo jasné, že si tenhle výlet v pohodovém československém složení náležitě užijeme.

Krásná džungle, mimo chodník to nejde.

Asi po třech hodinách jsme dorazili na parkoviště, přebalili batohy, rozdělili zásoby a po chvíli čekání nás místní bus odvezl na Telegpraph Saddle. Odtud jsme vyrazili na východní pobřeží. První pochyby o naší připravenosti se dostavily záhy, když jsme zjistili, že čísla u jednotlivých tras nejsou počty kilometrů, ale hodin. Následně jsme se vyléčili z naivity, že bychom je mohli napůlit. Značení totiž naprosto odpovídalo našemu tempu. To jsme si namyšleně mysleli, že docela uháníme. Další zradou byl profil terénu. Čekali jsme pohodovou procházku po pobřeží, místo toho to bylo jen z kopce do kopce, sešup dolů, sráz nahoru. Když jsme pak teprve asi po 3 hodinách došli rodinku se třemi malými dětmi s batůžky na zádech, co vycházela jen půl hodiny před námi, hřebínky nám spadly úplně.

Z džungle hned na pláž.

 První pláž se před námi objevila naprosto nečekaně. Po několika hodinách pochodu vzrostlým lesem, kdy jsme procházeli tunelem eukalyptů a neměli žádný výhled, se stromy rozestoupily a my se ocitli na široké pláži osvícené večerním sluncem. Připadali jsme si jako ve filmu o prvních australských osadnících. Dali jsme si rychlou sváču a pokračovali dál, tlačil nás čas. Museli jsme do půl hodiny přejít jeden z potůčků, než přišel příliv. Moc jsme nerozuměli tomu, proč by to pak nebylo možné. Až jsme dorazili na místo, pochopili jsme. Hladina by se v něm zvedla tak na dva metry, přičemž by zmizela i pláž a v hustém porostu bychom si nepostavili stan několik kilometrů daleko. To už jsme definitivně pochopili i to, že všichni Australané nebudou takové bábovky, jak jsme si o nich po zkušenostech z města začali myslet.

S 18 náročnými kilometry v nohách, čokoládovými muffiny v břichu, štípanci od komárů po celém těle a s vědomím, že následující den má celý propršet, jsme se zhroutili do spacáků. Tvrdý spánek se ale nekonal, vzhůru jsme byli několikrát za noc. Vzbudila jsem se vždy s pocitem, že nebezpečně blízko projíždí nákladní lokomotiva. Když jsem úplně procitla a pochopila, že je to tak silný vítr, nemohla jsem pak usnout, protože jsem se bála, že nám na stan spadne eukalyptus. Nutno říct, že těch malých košťat, co kolem rostla, jsem se opravdu bát nemusela. Ono v noci má všechno nějak delší stíny.

Nejdelší pláž co jsme přecházeli. Někde tam jsou vidět malé postavičky.

Není nic příjemnějšího, než když člověk po ránu slyší, jak mu kapky deště bubnují do stanu a ví, že si může ještě poležet. Je to přirozená lidská lenost. V tu chvíli je mu jedno, že by v tom samém dešti měl celý den šlapat. Naštěstí pro nás se přehnalo už jen několik přeháněk. Uvařili jsme si úžasný čaj z vody z potoka s rašelinovou příchutí a vydali se na cestu. Za polojasno s přeháňkami a 18 stupňů jsme nakonec byli i velmi rádi, když kolem nás začalo přibývat ohořených stromů. Radši si ani nechci představit, jak se asi cítilo šest set turistů v roce 2009, které odsud evakuovali. Přes čtyřicet stupňů, bez signálu, desítky kilometrů od civilizace s požárem za zadkem. Během tzv. „Černé soboty“, kdy hořelo všude v bezprostředním okolí Melbourne, tu shořelo přes 50% lesního porostu. Nám ale nic nebránilo v kochání se okolní krajinou a během pochodu střídáme pěšinky vinoucí se hustým lesem s chůzí po plážích. Nejdelší pláž, kterou jsme přecházeli, byla delší jak dva kilometry. A pravidelně se na každé pláži konalo více či méně úspěšné překonání malých říček, které zde ústily. 

Vyřazené zrcadlo z majáku.

Po několika kopcích a nespočtu výhledů na okolní zátočiny jsme dorazili až k největrnějšímu místu naší výpravy – k majáku na South East Point. Nejprve nás vyčerpal totální pruďák k majáku a když už jsme se po výšlapu a cca 20 km sotva drželi na nohou, začal si s námi pohrávat větříček o rychlosti 100 km/hod. Jediný člověk, který zde chodil přímočaře, byl zdejší výzkumník (vzhledem k poloze už skoro polárník), který, jak nám řekl, je zvyklý i na vítr dvakrát prudší. Nezapomněli jsme navštívit zdejší mini-muzeum a dalekohledem se podívat do Tasmánie – nebyla vidět:).

Překonávání říček.

Po krátkém doplnění energie jsme se začali plížit k našemu dnešnímu spaní na Roaring Meg (Řvoucí Meg). Už nám to moc nešlo a neustále chození prudce dolů k potokům a
zpět nahoru nás solidně vyčerpalo. Sumu sumárum to dnes dělalo nějakých 25 km docela náročným terénem. Na nohy (jen obrazně řečeno) nás dostal Baruščin kuskus s tuňákem a sladké muffiny, které s sebou již druhý den táhnu. Ale co bych neuďál pro něco sladkého na zub:).

Ráno se s Baruškou snažíme o brzké vstávání a jen sami na lehko vyrážíme na asi 6 km vzdálený South Point, nejjižnější cíp Australské pevniny (sem se nepočítá Tasmánie). Bez zátěže se nám šlo nádherně, a co nevidět už to dál na jih nešlo. South Point není nic jiného než skála porostlá mechem, ale za ten pocit to stálo:). Rychle jsme se vrátili zpět akorát na přichystanou snídani – povinné vločky.

Poslední den nás čekal už pouze návrat po široké cestě zpět do civilizace. Je tak tedy dost prostoru pro pokec a stěžování si jak už hrozně nemůžeme. Někteří z nás už opravdu pletou nohama a tak to shodně svádíme na sedavý způsob zaměstnání. Posledních pár km je završeno dlouhým stoupáním. O to větší radost máme při dosažení sedla, ze kterého jsme před dvěma dny vycházeli a ze kterého nás sveze k autu kyvadlový autobus. Největší komedie nastává při vystoupení z autobusu (kde jsme se pěkně rozseděli) a snaze dojít asi cca 200 metrů k autu. Někteří jdou tak ze široka, že to až vypadá, jako kdyby právě dorazili do Austrálie na sudu.

Trochu steaku na závěr.

Na cestě zpět jsme se nezapomněli dobře najíst. Pořádný steak udělal většině osazenstva radost. Málem jsme měli dvojitou porci, když se Palo jen těsně vyhnul srnce. Ano, slyšíte dobře, srnce. Člověk by čekal klokana, ale srnky se sem dostaly s přistěhovalci stejně tak jako mnoho jiných druhů. Celý výlet jsme také náležitě zhodnotili a došli k závěru, že jsme si na útěk z poblázněného Melbourne nemohli vybrat lepší místo. Kontrast těchto dvou míst je opravdu absolutní.

Za tučnáky na Phillip Island

Phillip Island patří mezi nejnavštěvovanější destinace pro Melbourňany. Je to pro ně v podstatě hned za hranicí města, kde příroda je již na dosah. Mezi největší lákadla patří Penguin Parade – Tučnáčí průvod, kdy se nejmenší tučňáci na světě za soumraku vynořují z oceánu a vydávají se hledat své nory. To byl také důvod, proč se naše škola rozhodla uspořádat jednodenní zájezd právě sem. Pro mě to bylo i takové rozloučení s Holmes a vyrazilo hodně známých.

Otravní, ale krásně plachtící.

Jak jinak, vše začalo proplétáním autobusu ucpanými ulicemi Melbourne. Po chvilce jsme už byli na dálnici a zhruba po hodině jízdy se neustálá zástavba rozvolňuje, až se pomalu ocitáme ve farmářské krajině. Po přejezdu mostu na ostrov mě provokuje továrna na čokoládu a podivuji se, proč nezastavujeme. Kdo je zvědavý na nějaké tučňáky, když je zde takováto atrakce…
První zastávka je na farmě, která je přístupná veřejnosti. Městské dětičky si zde prohlédnou, jak vypadá kravička, koníček apod. Druhá zastávka proběhla v koalí rezervaci, kde je možné spatřit volně žijící koaly. Nebyl to zas takový problém, jelikož taková koala stráví zhruba 20 hodin denně spánkem na jednou místě.

Takhle ty potvůrky lezou ven (foceno ochránci jako ilustr.).

Cestou za tučňáky jsme se ještě zastavili na útesech plných racků, a jak se blížil soumrak, už jsme to měli namířené na pláž. Jak je zde zvykem dělat všechno hezky komerčně, tak zde to nebyla výjimka. Posadí Vás na tribunu před pláž a čekáte, až se vynoří první tučňák. Někteří mají na sobě GPS, a tak jsme byli přesně informováni, kdy se vynoří. Po chvilce čekání se tak opravdu stává a první odvážlivci se bázlivě snaží přejít pláž. Většinou jdou po skupinkách, ale najdou se i jedinci, kteří jdou sami. Asi po hodině opouštíme tribuny a jdeme se podívat, jak si tučňáci hledají nory. Není problém se k nim dostat až na několik metrů a pozorovat jejich srandovní chůzi a hlasité hádky o nory.

Po další hodině jsou už všichni tučňáci v norách a nám tak nezbývá než se vydat zpět. Jen si musíme dát na parkovišti pozor, abychom nějakého opeřeného opozdilce nepřejeli.

Bez práce nejsou toastáče

Omlouvám se ochráncům českého jazyka, které tento nadpis prznicí jedno z našich nejpoužívanějších přísloví pobouřil. Tento odpudivý novotvar vzniknul, protože přesně popisuje naši situaci. Mezi řádky tedy – musíme si tu pěkně máknout, abychom si vydělali na ten toastový chleba, který je tu ale s cenou $1 (18Kč) pořád ještě levnější než u nás. Ano, my dva milovníci dobrého jídla, rozmazlení výbornou kuchyní maminek a babiček, zvyklí na plný mražák masa a ty nejchutnější brambory na světě z Útěchovské „biofarmy“, pojídáme každý den tuto podivnou molitanovitou hmotu. Raději už nepřemýšlíme nad jejími nutričními hodnotami a sponzorem (cena je dotovaná), který může mít zájem na jejím prodeji. Vnímáme ji jen jako něco, co zaplní žaludek a pomalu ale jistě to „něco“ začínáme nenávidět.

Dlouho jsem se bránila psát o práci, Říkala jsem si: „Koho proboha zajímá, jak se mejou auta…?“ Libor ale naléhal a argumentoval tím, že v ní strávíme nezanedbatelnou část našeho pobytu tady. Má svatou pravdu, budiž mu tedy vyhověno. Navíc jsem si vzpomněla, jak poutavé bylo vyprávění Šárky a Honziho ze Zélandu o sušení višní vrtulníkem… Psát se dá tedy očividně o ledasčem. Snad se dnes přiučíš něčemu novému :-) .

Přívětivý název Bubbles - Bublinky

Sehnat v Melbourne v srpnu dobře placenou práci jen na 4 měsíce je nadlidský úkol. Časy se od dob Liborovy poslední návštěvy velmi změnily. V posledních deseti letech přišlo do Melbourne velké množství přistěhovalců, lidé hlavně z některých částí Asie jsou pak ochotní pracovat i za $6/hod, což je hluboko pod hranicí minimální mzdy. Co je ještě horší, je jich hodně. Výsledkem pak je, že někteří spolužáci hledají práci i dva měsíce. Jejich problémem je, že jsou malého vzrůstu a snědé pleti – pochází prostě z Indie. My dva – velcí, bílí mastodonti – oproti nim máme určitě výhodu – pocházíme z Evropy. Australané přitom ale stále velmi zdůrazňují, jak jsou otevření, tolerantní, atd. Časy se ale očividně mění.

Tady teď trávíme naše odpoledne.

Jak jsem již psala, oba pracujeme v ruční myčce aut s příhodným názvem „Bubbles“ - bubliny. Bublin je kolem opravdu hodně. Jejich reklama na ulici navíc sestává z heliem nafouknutých balonků sestavených do duhového hroznu. Potom co 6. července vyšla nad Libercem duha, se tu tedy cítíme jako doma. Nezdá se to, ale práce je to opravdu náročná. Potom, co člověk 12 hodin v kuse vší silou drhne hubicí od vysavače koberečky, mu začínají místo svalů naskakovat boule jako Pepku námořníkovi. Je to dobrá posilovna. Mám pocit, že i mé jindy malé dlaně už povyrostly minimálně na dvojnásobek a Liborovy na velikost sloního ucha. Sundat snubní prsten je z říše fantazie. Až ti tedy po návratu podáme ruku pro tebe “bolestivým způsobem“, předem se omlouváme…

Po těch několika týdnech je to už zaběhlá rutina. Přesně víme, co máme dělat, kam pro co šáhnout, co kde profouknout, čemu věnovat pozornost, a naopak co můžeme trošku „ošulit“. Libor většinu času stráví na „wash bay“, kde myje, suší, leští, a já na „vacuum bay“, kde foukám, vysávám, čistím. Ono umýt takové jedno auto je docela věda, nabídka služeb je široká a lidé si rádi vymýšlí i další extra. S tím samozřejmě ale není problém, protože náš zákazník je náš pán, a i kdyby si navymýšlel vyleštit podvozek, budiž mu s úsměvem vyhověno. Základní 3 typy mytí jsou tyto:

•  express wash: umytí kol a karoserie, usušení

• deluxe wash: + k tomu rychlý zásah vzduchovou pistolí, vysátí interiéru, setření palubky a střední konzole, navíc vyleštění oken, nanesení lesku na kola,

• super wash: + k tomu všemu řádné vyfoukání drobečků vzduchovou pistolí, vysátí i sedaček a kufru, setření všech plastů v autě, dveří a sedaček.

Zapomeňte na BondGirl. Dnes letí WashGirl

Jeden „super wash“ by se měl se vším všudy stihnout za 40min, což není nic pro mou náturu – když něco dělám, dělám to pořádně. Navíc, když za to lidi platí. Být tu podnikatelem, nevydělám si ani na ten toastový chleba… Proto mám nejradši „detail wash“. Tam jde o to, udělat práci opravdu pořádně a nezáleží na tom, jak dlouho ji dělám. Pak z ní můžu mít i radost. Ne, že by mě bavilo každou chvíli umývat i rezervu, ale není tam ten tlak „20min“ a bručící zákazníci, kteří, když čekají jen o minutu déle, mají pocit, že zmeškají celý život.

Asi si dokážeš představit, jak velká zábava je celý den vysávat nebo sušit karoserii. Vymýšlíme tedy jak se zabavit, aby nám to uteklo. Například na vás všechny myslíme, podle toho, jaké auto zrovna myjeme. Například Tebe, Yardo, Tebe proklínáme docela často. Ty disky na Subaru se tak špatně mejou! Naopak na Tebe, Kubajzi, vzpmínáme s láskou. Kéž by každý kamarád byl tak příčetný jako Ty a pořídil si Focuse. Mitshubishi myjeme pravidelně několik každý den, na Studeneckou rodinku tedy myslíme velmi často. Většinou jsou to nová auta, takže to není náročná práce. A Útěchováci, nebuďte smutní, i škodovky tu jezdí! Když jsem umývala svoji první – Superba, dmula jsem se pýchou a všem vypravovala, že tohle krásné auto je české! Samozřejmě, že to nikdo předem nevěděl…

Za tu dobu, co v Bubbles pracujeme, jsme si vytvořili také vlastní kvalifikaci aut podle typu zákazníka, účelu návštěvy a druhu zašpinění. Tato typologie rozlišuje mnoho skupin, tyto jsou nejčastěji se vyskytující:

• Macho – je většinou muž od 20-40ti let, někdy naneštěstí i starší, který vlastní nejnovější model Holdenu (australská značka) nebo postarší vytuněný Golf. Auto je naprosto čisté a není v něm vůbec nic až na žvýkačky. Člověk by si mohl myslet, že z myčky právě vyjelo. Proč mu tedy stojí za to utrácet každý týden $50, je snadné uhodnout. Jen ať jezdí ještě častěji.

• Důchodce/kyně – je pán/paní důchodového věku, který má menší, málo žravý třídvéřák. Dají se v něm najít alespoň tři deštníky, golfový míček a léky. Auto je skoro dokonale čisté, tato kategorie mě také baví.

• Kutil – je muž středního věku vlastnící pick-up nebo větší terénní vůz. Ten je plný nářadí, oblečení, kšiltovek, šroubů, drátů, liščích ocasů a většinou klece na loveckého psa nebo stavebního či zahradního materiálu. Smrdí to myslivnou a těžkou prací. Tihle by tak často jezdit nemuseli.

• Pejskař – je kdokoliv s jakýmkoliv autem. Důležitá je přítomnost většinou malé, velmi chlupaté obludy v kufru, na zadních nebo předních sedačkách. Vleze prostě úplně všude, je schopná zaneřádit celý vůz.  Po zkušenostech s touto skupinou jsme rezolutně pro zákaz vození psů v autech. Lidi ani netuší, jak se ty chlupy špatně vysávají! Jednou jsem strávila dvě a půl hodiny jen tím, že jsem se snažila vysát tyhle psí pozůstatky, aby si panička hned po převzetí klíčů tu chlupatou kouli na sedačky pustila znovu…

• Rodinka – maminka po třicítce s velkou pojízdnou popelnicí, v níž je na jedné kopě hromada dětí, hraček a odpadků. Není nic nechutnějšího, než uklízet auto po dětech. Rozmačkané banány, shnilá jablka, chipsy, oříšky a hranolky šťárat zpod sedaček, bonbóny přilepené na koberci… Člověk si udělá obrázek, co nechutného děti jedí a co vše jim rodiče dovolí. Z jednoho auta jsem vytahala 2 igelitky hraček, nespočet odpadků, abych vůbec mohla začít uklízet, pak do něj nasedla maminka s asi tříletou kompletně růžovou holčičkou v baletní sukýnce, spoustou náhrdelníků a s ušima Micky Mouse na hlavě…

• Kuřák – je žena/muž jakéhokoliv věku a s jakýmkoliv autem. Je to velmi nevyzpytatelně zákeřná skupina, protože se pozná až při otevření dveří a je ještě nechutnější než skupina „Rodinka“. Jednomu jsem z auta vyhodila 4 prázdné krabičky od cigaret, další tři měl načaté, popelníky plné a popel všude na sedačkách. K tomu nechutný smrad, ve kterém člověk stráví kolem půl hodiny svého života. Přitom popel v přihrádce mezi sedačkami (kde by ho asi nikdo nečekal) jsem objevila až poté, co jsem ho vzduchovou pistolí rozvířila všude kolem. Nádhera.

Vidíte dobře - myjeme tu i lodě

Ještě horší než poslední tři čistokrevné skupiny jsou jejich kombinace. Velmi častá je například „Pejskař“ a „Rodinka“, což je opravdu za trest. To je skoro na gumové rukavice, roušku a vzít to vapkou i zevnitř. Nejhorší ze všech variant je ovšem „Rodinka“ a Kuřák“. Představte si dvě dětské sedačky a k nim všude se válející polámané cigarety, popel po sedačkách, neskutečný smrad a několik poloprázdných krabiček. Na jedné z nich přitom byl nápis: „Nenechte ostatní dýchat váš kouř.“ Kupodivu v tomto autě po dětech nebyl takový nepořádek, jako obvykle. Asi byly trošku přidušené. Jak těch mi bylo líto…

Každý večer po práci většinou dostaneme i nějaké jídlo od našeho šéfa, většinou australský pie – koláč naplněný hovězím masem. Dokážeš si asi představit, jak se pokaždé tetelím blahem. Majitel Linden a jeho dcera Alana jsou velmi milí. Takoví přátelští, otevření a pohodoví Australani. Stejně tak jejich kamarád Norbert, velmi vytížený postarší pán původem ze Švýcarska, který nás už dvakrát pozval na večeři. Jsme šťastní, že jsme tu v těchto lidech našli to, co by měla být ta typická australská vlastnost – přívětivost.

Známky života

Za poslední měsíc našeho pobytu se toho dost událo. Možná i víc, než bychom si původně přáli. Podnikli jsme nějaké výlety, Libor skončil školu a hlavně – přestěhovali jsme se. V našem novém bytě jsme neměli ze začátku internet, tak se omlouváme těm z vás, kdo si začali dělat starosti, jestli nás náhodou nesežral klokan. Jsme v pořádku, klokani nejsou masožraví.

Naším stěhováním jsme získali nového spolubydlícího, stále usměvavého Australana Stua, který je neskutečně přátelský, zvědavý a hlavně povídací. Sám si na internetu našel pár českých slov a snaží se nás každou chvíli překvapit nějakou hláškou. Zažíváme tu s ním neskutečnou pohodu a je radost se po celém dni vracet večer domů. Už nemusíme cestou přemýšlet, zda paní domácí naštveme jenom naší přítomností. Tak jako naše 4 bývalé sousedky Číňanky, které nešťastné a hladové musely zůstat, protože jim odmítla vrátit kauci. Máme se krásně. Protože jsme spolu. Protože bydlíme se Stuartem. Protože máme pořád naději, že i bez půjčení auta od bývalé domací gratis si zvládneme našetřit na náš výlet. Protože si sami vaříme poctivé, chutné a vydatné jídlo. A protože tu můžeme svobodně dýchat.

Nezměnilo se nám ovšem jen ubytování. Zodpovím jeden z nejčastějších dotazů, když napíšu: „Vypadá to, že už začíná opravdu jaro, ale neradi bychom to zakřikli…“. Místní už se nám nesmějí, jak jsme naivní a jara-chtiví. Už si sami dělají vrásky, protože takto divné, dlouhé zimo-jaro nepamatují. Až někdy budu chtít v Česku použít pojem „aprílové počasí“, asi si to dobře rozmyslím. Kolísání teploty o více než 15 stupňů během pár hodin, i 10 průtrží mračen denně střídající se s pálivým sluncem a silný, nárazový vítr – to je Melbourne. Kdyby tak ještě napadl sníh, splnilo by se pořekadlo místních, že tady můžeš zažít 4 roční období. Během jednoho dne. Na to, že jeden den jsme v kraťasech a druhý v podvlíkačkách, už jsme si docela zvykli. Změny teplot probíhají ale i rychleji. Když jsem jedno ráno vyjížděla na kole v kraťasech, libovala jsem si, že když je už o půl osmé přes dvacet stupňů a azůro, bude krásný den. Jaké bylo mé překvapení, když jsem vyšla ve dvě odpoledne ze školy opět v kraťasech – bylo kolem 12°C, zataženo, ledový vítr a déšť.

Poslední dny školy - pozvaní Clear (naše úča) na večeři

Libor před dvěma týdny skončil po 3 měsících ve škole. Bylo to docela smutné, protože ve stejný den obdrželi certifikáty o absolvování i Firas, náš libanonský kamarád, a A
ngham, íránsko-rumunská maminka šestileté Ruxandry. Za týden po nich Omar, Shao, Mohammed, Mona a další… Minulý pátek odešel poslední ze staré gardy – Sebastian, náš kolumbijský pohodář. Při počtu 2-4 studenti ve třídě jsme doufali, že přijdou nějaké posily. Ty dorazily dnes. Je nás tedy o šest víc, tak uvidíme, jaká se utvoří atmosféra ve třídě po tak velkém obrození.

Závěrem tedy, je nám dobře. Máme kolem sebe milé lidi. Snažíme se využít každou chvíli a nezahálet. Takže na nudu není čas.

Kangaroohoppet 2013 aneb Když potká Čech Čecha, přespat ho hned nechá. Když se sejde víc Čechů, o to víc je pelechů.

Naše kára, aneb Ready to go!

Celá naše svatební cesta je o plnění si snů, cestování, poznávání nových lidí a učení se něčemu novému. Stejně tak tomu bylo i s Liborovou účastí na Kangaroohoppetu. Ne všichni ale takový sen dokážou pochopit. Paní na check-inu na Ruzyni si málem ukroutila hlavu nad naším netradičním zavazadlem – vakem na běžky vystlaným oblečením na půl roku. Když se k tomu dozvěděla, že lyže jsou opravdu součástí balení a že si je vezeme do horké Austrálie na závod s klokany, málem dostala psotník. Zatímco ona se směje možná doteď, těm starým, šlachovitým, ledovým větrem ošlehaným horalům, co se narodili s lyžičkami na nohou (= Libor), je už od prvních běžkařských krůčků jasné, že tohle NENÍ sranda. Tam na druhém konci světa se totiž každoročně v srpnu otevírá Worldloppet tímto slavným klokaním během a snem každého z nich je alespoň jednou v životě se projet na běžkách pod zelenými eukalypty a pořádně se u toho smahnout na sluníčku.

Naše putování za Kangaroohopptem začalo už v pátek ráno. Navařila jsem jídlo na tři dny, Libor dal do relativního pořádku auto, obětovali jsme jeden den školní docházky a vyrazili. Čekala nás pětihodinová cesta, většinou po dálnici M80 spojující Melbourne se Sydney. Projížděli jsme zvlněnou, bezlesou krajinou posetou farmami, spoustou krav, osamocenými eukalypty a zkrápěnou deštěm. Jediné co nás trochu vyvádělo z míry, bylo řízení vlevo, cyklopruhy v každém směru a nechutně škvíkající stěrač, který jsme měli chuť už po půl hodině ulomit a zahodit. Celkově se z našeho starého Volva ozývala dost podivná směsice zvuků, která měla neidentifikovatelný původ, sem tam některý zmizel, aby se další mohl objevit… Takhle ukecaným autem jsme ani jeden nikdy dřív nejeli, a že prý Libor občas do lakovny do Jilemnice vozil výstavní kousky!

Vědí o nás! Australská reklama na Jizerskou

Při prezentaci v malebném městečku Mt. Beauty se Libor jen tak mimochodem zeptal, jak to vypadá s cestou do Falls Creek, kde se měl další den konat závod a kde se chtěl Libor alespoň na chvíli po půl roce bez běžek projet. Bál se, že bude ve vyšších polohách sněžit a našim letním gumám se to nebude líbit (poznámka pro rodiče – nejsme líní – Australané zimní gumy prostě nevedou!) Jaké bylo jeho a mé překvapení, když nám paní odpověděla, že to nevypadá dobře, ale snad za pět hodin už bude cesta sjízdná… Vyměnili jsme si dost vyděšené pohledy značící naše rozpaky nad nedostatečnou výbavou do takových závějí. Než jsme stihli začít přemýšlet nad tím, kde seženeme lopatu, paní pokračovala: „Jeden z těch kamenů je totiž velký asi 2 metry, byl to velký sesuv půdy, právě tam odjeli s bagrem.“ Tak ne sníh, ale déšť nám kazí plány! Nezbývá než čekat. Poté, co jsme se dozvěděli vše o monumentální stavbě místních přečerpávacích elektráren v poutavé expozici místního infocentra, nás už čekání přestalo bavit. Situace se ale nelepšila, každou hodinu se předpokládaná doba otevření silnice prodlužovala o další dvě. Paní na přepážce nám tedy doporučila krásné místo na předzávodní trénink – Mount Buffalo, prý to pravidelně upravují a je to fakt jen kousek! Moment, jsme v Austrálii, sakra! Tady kousek znamená 70km... Na doporučení, že do hor můžeme jenom se sněžnými řetězy (opravdu je kontrolují a pokuta je kolem 500$), jsme si půjčili snad poslední kus v celé Mt. Beauty a s našim věrným kamarádem Škvíkalem vyrazili za krásně upravenou stopou.

Tudy cesta nepovede

Asi po hodině jízdy, 2.000 serpentinách a 10.000 škvících se začal kolem cesty objevovat sníh. Každým výškovým metrem ho mezi těmi zelenými eukalypty a kapradinami přibývalo a Libora začaly pořádně svrbět nohy. Těšil se na vydatný trénink po půl roce lyžařské abstinence. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když se žluté čáry ohraničující naši silnici zabořily hluboko do metrové závěje s cedulí ROAD CLOSED – cesta uzavřena. Nechápavě jsme vylezli ven do odporné, ledové fujavice prozkoumat situaci. Poblíž jsme v bílé tmě našli cosi, co připomínalo asi před měsícem upravenou běžkařskou trasu nebo spíš tající led na zimním stadionu. Ať to už bylo cokoliv, naše výprava skončila Liborovým asi 200 metrovým tréninkem v téhle břečce. Stálo toovšem za to. Vzpomínat budeme opravdu dlouho. Cestou dolů jsme velmi nahlas děkovali neskutečně fundované paní z infocentra, přemýšleli, kde usušíme Liborovy boty na zítřejší závod a bavili se neúnavným škvíkáním našeho levého stěrače. Ovšem jen do doby, než nás naprosto nečekaně opustil… Už ho ta dřina po celém dni asi přestala bavit, naposled sebral sílu, vzpříčil se na protest a po svém 20.000 škvíku umřel. My to oslavili radostnou salvou smíchu, který nás ovšem vzápětí při tom silném dešti, ve tmě a v serpentinách poněkud přešel… Do našeho malého útulného pokojíčku ve městečku Bright jsme ovšem dorazili šťastně i díky Liborovým výborným „levým“ řidičským schopnostem, nacpali si břicha a usnuli s úpěnlivým přáním, aby se počasí zítra umoudřilo.

Tak teď už chápeme, co tak trvalo

Následující den nás čekala hodina jízdy opět do Mt. Beauty. Věděli jsme díky SMS od paní z infocentra (budiž jí tedy odpuštěno), že silnice bude otevřena v 7:00, na odklizení toho sesuvu pracovali celou noc, byl mnohem větší, než se na první pohled zdálo. Znechuceni brzkým vstáváním a hustou mlhou jsme se začali šplhat serpentinami směrem na Falls Creek. Alespoň už nepršelo. Asi v polovině cesty to začalo dokonce vypadat, že se nad námi rozjasňuje a sem tam vykoukla i hvězda. Oba jsme se ale báli nahlas vyslovit tu šílenou myšlenku, že by mohlo být hezky. Ten druhý by si pomyslel, že se ten první dočista zbláznil. Když jsme ale vystoupali ještě kousek výše, došlo nám, že motlitba před spaním nebude tak úplně špatná věc, protože zafungovala – vítal nás krásný, slunečný den, úplné azuro a teplo. Pocit naprostého blaha nám tedy překazil už jenom fakt, že jsme na poslední kilometry cesty museli nesmyslně nasadit sněžné řetězy a jako „správní němečtí turisté v Krkonoších“ se po naprosto suchém asfaltu dokodrcali až na parkoviště.

Z jednoho týmu, Kamila a Libor

Díky sesuvu a velkým problémům s ubytováním lidí došlo ke zpoždění startu závodu o hodinu. Někteří ubytovaní dole v Mt. Beauty zůstali odříznuti ve Falls Creek a naopak. Díky australskému pohodovému životnímu stylu a klidnému přístupu se vše operativně vyřešilo. Libor měl tak alespoň možnost předstartovního „tréninku“, aby zjistil, jestli to bude hodně marné, nebo jenom trochu a jak moc to bude bolet. Když se začal převlékat, zahlédl něco zvláštního – kolem prošla běžkařka, která měla na sobě stejnou bundu jako on… „To je někdo z Atomic Nordic Teamu!!! Kdo je tady taky??“ Když po počátečním Liborovu nesmělém „Ahoj!“ následovalo „…ahoj?“ bylo jasné, že je to Češka. Vyklubala se z ní Kamila Bořutová a její kamarádo-trenér Tomáš Čáslavský, kteří byli před týdnem na závodech na Novém Zélandu, normálně bydlí v Kanadě a přes zimu objedou pár dálkových závodů v ČR. Pár velmi zajímavých, usměvavých a přátelských krajanů.

Na startu se sešlo kolem 1.200 lidí, asi polovina se účastnila samotného Kangaroohoppetu, ostatní jeli poloviční trať nebo dětskou sedmikilometrovou. Jak jsem již zmínila, Kangaroohoppet je prvním závodem z Worldloppetu, otevírá sezonu, po něm následuje naše Jizerská padesátka. Ve skutečnosti měří asi 38km a sestává z dvou okruhů. Mým hlavním úkolem bylo udržet Libora naživu, naplánovali jsme

Předstartovní nervozita

tedy tři občerstvovačky, druhým pak všechno pořádně zdokumentovat. Doufám, že se povedlo obojí, i když to první prý bylo tak tak. Hodně to bolelo. Po půl roce bez sněhu a po měsíci městského života v Melbourne, kdy Libor jen tahal gumy a zřídka se dostal k tomu, jít se aspoň proběhnout, jeho tělo mělo šok. Začal velmi sebevědomě, nechal se vytáhnout a zlákat pocitem, jak dobře se mu jede. Ovšem tento pocit netrval dlouho, první kolo zajel na 29. místo, druhé, které bylo ovšem podstatně kratší, jel skoro stejně dlouho a trochu se propadl. Nakonec to bylo 38. místo a i tak veliká spokojenost, nadšení a radost. Průměr českého týmu ještě vylepšila Kamila s úžasným 6. místem a Tomáš, který dojel jako 14. Závod naprosto ovládli Rusové, kteří si na něj asi jen odskočili protáhnout se při letní přípravě. První Legkov, jeho odstup byly naprosto nelidské 3 minuty, druhý a třetí Chernousové. Mezi ženami první Chernousová, druhá Američanka Fritz, třetí Japonka Obayashi. Pidi-reprezentace ČR se mezi klokany tedy rozhodně neztratila :-) .

Konečně v cíli

Jen pár minut poté, co Libor dojel do cíle, se začaly z údolí valit chuchvalce mlhy, které po chvíli úplně pohltily prostor cíle. Náš sen o závodě v krásném dni se tak vyplnil. Tomáš navíc utnul naše úvahy o tom, kde bychom mohli přespat, abychom se mohli večer jít podívat na slavnostní vyhlášení. Oslovil dalšího Čecha, svého dávného spolužáka, u kterého sám s Kamilou bydlel – Michala Trnku. A ten se jen zeptal, že jestli nám nevadí dva velcí psi a spaní na kožešinách před krbem, tak není problém. Vůbec netušil, jak já si vždycky přála spát na zemi u hořícího krbu!

Jeho životní příběh je opravdu jako tlustý svazek z červené knihovny.  Jako mladíček, co vyrostl v éře komunismu, se na začátku devadesátých let vydal na Kangaroohoppet splnit si svůj sen. Během těch pár dnů se tu ale stačil zamilovat až po uši do učitelky angličtiny a dějepisu. Ta měla navíc slabost pro historii postkomunistických zemí a byla ruka v rukávě. Za nedlouho se sem vrátil, vzal si tuhle ženu svého života a pořídili si spolu 4 děti. Postavili krásný dům s výhledem tak nádherným, že se tají dech, a spokojeně si žijí v tomhle překrásném koutu přírody. A všichni samozřejmě jezdí na běžkách :-) . Nejlépe Anička – Anna Trnka, krásná, sedmnáctiletá blondýnka, která letos vyhrála 21km trať a je v australské běžkařské reprezentaci. Ještě o ní, holce šikovné, určitě mnohé uslyšíme.

Je úžasný pocit tak daleko od domova potkat v jeden den tolik milých krajanů, Kamilu, Tomáše a pak tuhle neskutečně sympatickou rodinu. Všichni to jsou to velmi otevření, pohodoví a přátelští lidé. Děkujeme jim moc za krásný čas strávený s nimi a doufáme, že jim jejich pohostinnost budeme moci jednoho dne oplatit.

Všední život v Melbourne

Po šesti týdnech pobytu v Melbourne jsme si ještě úspěšně nezvykli na místní zimu. Na pár dní se sice udělalo teplo a my se začali radovat, že už konečně přichází jaro a nedbali poznámek zkušených místních, že se radujeme předčasně. Samozřejmě, že měli pravdu, za týden byla teplota po ránu na 4 stupních, k tomu déšť a vítr, který pocit zimy ještě zvyšuje. Aprílové počasí je tu opravdu typické, aneb jak říkají domorodci: V Melbourne se můžou střídat čtyři roční období – během jednoho dne.

Jednou velkou změnou pro nás je, že jsme si pořídili kola. Jedno za 40 dolarů, což je necelých 800 korun a vzhledem k tomu, že každý den ušetříme dohromady 14 dolarů za vlak, už se nám sakra zaplatila. K tomu helmy každou za 5 dolarů a mohli jsme vyrazit. První cesta do školy byla ovšem… hrozná. Nesnáším jízdu za provozu i v Liberci, natož co pak v Melbourne ve čtyřech pruzích, sem tam staveništěm, tramvaje, semafory. Na cestě zpět jsme změnili trasu a Libor si spokojeně užíval jízdu na cyklostezce podél řeky Yarry, kochal se výhledy, papoušky a pořád rýpal, pročpak si to taky jako neužívám… Já se to snažila ignorovat a zůstat v klidu, nádech výdech, jinak bych ho musela zabít. Šlapala jsem naplno jako blbec i z kopce, protože jestli v něčem bylo moje kolo perfektní, tak to bylo permanentní přibrzďování. Navíc takovéto drobné cosi u zadního kola jako je přehazovačka jsem měla jen na okrasu, ve skutečnosti to byla perfektní furtošlapka. Výsledkem všech těchto okolností po deseti kilometrech byl pěkně nasraný, vyčerpaný a nepříčetný barbor, který po Liborově poslední poznámce „Užívej si to, dneska je tak hezky!“ nevydržel, zaklel něco nepublikovatelného, chystal se hodit kolo do Yarry a jít na vlak. To už i Libora napadlo, že by mohlo být něco špatně, zachytil letící kolo a ochotně si ho se mnou vyměnil, nechtěje riskovat tichou domácnost. Že je opravdu něco špatně mu došlo vzápětí, když já udělala frnk a on za mnou dřel, aby mi stačil. Komentoval to ovšem suše: „Mělas pravdu, je to docela cejtit… Se na to večer podívám…“ Nutno podotknout, že od té doby je vše v nejlepším pořádku.

Libor´s class

Liborova školní pohoda stále trvá, je nadšený stejně jako ostatní z Clare a pochvaluje si to. Mně se bohužel každé 4 týdny střídá učitel, takže po perfektní učitelce Nade jsem opět chytla Adama, který je slušně řečeno nevyzrálý puberťák… Užívá si sám sebe, rád se poslouchá, pořád dělá nějaké „jakože hrozně funny“ zvuky a obličeje, hraje divadýlka a mluví sprostě… Ani kdyby mi bylo osmnáct, nesežrala bych mu ani jeden vtípek. Když už nemám sílu se na to koukat a radši civím do knížky, ještě mě seřve, že když mluví on, my se mu musíme dívat do očí – protože v jeho kultuře je to „zkurveně neslušné“ (to řekl on! Ne já!) To, že zrovna nic nevysvětluje, ale mluví o tom, že by se chtěl omluvit, protože cítí, že je ještě opilý, je jiná věc… Díky jeho scénkám a povídání:
• jeho otci (koupil barák ve Francii se svou milenkou, víme detaily),
• o jeho sestře (už jsme viděli všechny její špulící fotky na fejsáči),
• o jeho bejvalce (zlomila mu srdce a je pěkná bitch – maminky nepřekládat!)
• a jeho kamarádech (kdy kde s kým zase chlastal…),
uděláme asi tak 2 cvičení za 120 minut. Navíc není radno se ptát „A proč to tak je? Jaký je to pravidlo?“ protože buď nedostaneš žádnou nebo chybnou odpověď, nebo z tebe udělá blbce. Nemám ráda tenhle typ nevyzrálých osobností, co si honí vlastní triko… Tzn., mám problém. Některým ostatním studentům to taky vadí, ale nehodlají s tím nic dělat. Prý aspoň není nuda. Oni to mají nastavené jinak – rychle překlepat školu, do práce, párty, dopoledne zase nějak vydržet školu… Jsou rádi, když po nich nikdo nic nechce.

Do pracovního procesu jsme se ostatně zařadili i my. Najít práci je poslední dobou v Melbourne docela problém, někteří ji hledají i měsíc, nebo déle. My měli docela štěstí, Libor ji našel za dva dny v ruční myčce aut s příhodným názvem „Bubbles“ – bubliny. Já hledala práci v restauracích jako servírka. Zadařilo se mi taky po týdnu, kdy jsem měla nabídku jít pracovat do dvou italských pizzerií. Než jsem ovšem vůbec někam šla na zkoušku, naskytla se mi možnost doučovat jednu slečnu němčinu. Byl to úžasný pocit dělat tady něco, co člověka baví a co umí (jestli to o sobě můžu říct). Ve chvíli, když jsem pak dostala za 2 hodiny 80 dolarů, bylo rozhodnuto. Nechci se vracet v jednu v noci nočním Melbourne sama na kole několik kilometrů domů, možná jsem rozmazlený fracek, ale mám strach. Navíc bychom se s Liborem v podstatě neviděli. Takže jsem sedla, napsala pár jazykovkám a vytvořila si profily snad na všech serverech zprostředkujících práci. S letáčky jsem pak obešla místní univerzity. Zatím mám profil na jedné z jazykovek a dva klienty bokem, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Navíc u Libora v práci vyhodili dva Indy, protože kradli nářadí, tak jim chodím pomáhat. Je to opravdu výborná posilovna a navíc za peníze!